V padesátých letech na jednom japonském ostrově vědci pozorovali opičí komunitu. Opice tam jedly nějaké hlízy. Ty ale byly od písku a bahna. Což není zrovna nejchutnější. Pak jednoho dne napadlo mladou opičku, že by se to dalo omýt ve vodě. Možná jí to jen do vody upadlo. Možná to udělala vědomě. To v tomto příběhu není podstatné. Každopádně se z toho poučila, a od té doby si myla všechny hlízy.
Vědci pak sledovali, jak se to šířilo komunitou. Zajímavé bylo, že se to nejdříve učily mladé opičky. Starší se to byly schopny naučit jen díky svým vlastním potomkům. Ze začátku se to šířilo jen velmi pomalu. V určitý moment si tuto novou dovednost osvojilo určité kritické množství a došlo ke zlomu. Od této chvíle se to rozšířilo na zbytek komunity velmi rychle. Toto kritické množství bylo stanoveno na „sto“. Kolik je to skutečně, se neví.
Nejzajímavější na tom pozorování bylo ale něco jiného. To že se učení po dosažení určitého kritického množství členů v komunitě radikálně zrychlí, by se dalo ještě nějak pochopit. Ale ono bylo zjištěno, že po tomto okamžiku to začaly praktikovat i opice na ostatních vzdálených ostrovech. A ty to nemohly okoukat. Ani tam nikdo nejel, aby je to naučil. Prostě je to taky napadlo. Podle toho to vypadá, že existuje nějaké informační pole, které nás všechny spojuje. A funguje to tak, že nová dovednost nebo myšlenka na sebe nabaluje energii od každého, kdo si ji osvojí, pochopí. Jakmile ale dosáhne určité zlomové hodnoty, tak se stane dostupnou všem napříč celým tím polem. A vás to pak napadne a osvojíte si to také, aniž by vás to někdo učil a ukazoval vám to.